Jana Koubková se svým kvartetem, který tvoří Ondřej Kabrna, Vít Švec a Jan Červenka, začala jazzovou klasikou, včetně standardu ve stylu Elly Fitzgerald, došlo i na Ala Jarreau („Cold Duck“) a Avishaie Cohena (v hebrejštině), kde se blýskl nádherným sólem na oud Kabrna a Červenka na bicí. Velmi jímavě zvukomalebným způsobem uchopila Koubková slavnou beatlesovku „Norské dřevo“, troufla si i na Brubeckovo „Blue Rondo a´la Turk“. Ve druhé polovině svého vystoupení představila šest písní z nového alba „A tak si jdu…“; to se ke kvartetu přidal kytarista Roman Hampacher. Koubková měla vždycky štěstí na výborné instrumentalisty, ale tahle sestava je obvzlášť výživná. A to z několika důvodů: Hampacher je stejně variabilním hráčem jako svého času Pavlíček, Švec svým kontrabasem dokáže nejen tvrdit muziku, ale také ji zjemňovat, Červenka je navýsost spolehlivý a citlivý; kdo se mi ale z celé nynější sestavy líbí nejvíce, je Kabrna. Nejenže ovládá mistrně arabskou loutnu oud a svoje domovské piano, ale čím dál častěji hraje na varhany, a to spíše s art-rockovým espritem než jazzovým. Proto Koubková zaujme několik generací posluchačů, a nejen jazzových…

Poté patřilo pódium, rámované světelným obloukem, takže připomínalo příznačně hvězdnou bránu, uragánu zvanému Kinga Glyk Trio z Polska. Devatenáctiletá baskytaristka Kinga Glyk je již hvězdou první velikosti; a není se čemu divit, když je z rodiny bubeníka slovutné kapely S.B.B, takže ji muselo nutně učarovat mistrovství Józefa Skrzeka. A její otec, Irek Glyk, který bubnoval s plejádou polských i amerických jazzmanů, je pilířem také jejího tria. Sestavu doplňuje ještě klávesák Kuba Gwardecki, jenž svým cítěním ovlivněným klasickou hudbou opravdu výbušný groove-jazz s blues-rockovým, fusion a funky tahem na bránu zjemňuje, a dodává tak další rozměr; hudba tria pak navzdory přímočarosti nepřestane překvapovat a vzrušovat. Ovšem to, co činí z takového jazzu opravdovou posluchačskou lahůdku, je hra baskytaristky. Ona hraje skutečně fenomenálně, a nejen svým kloboukem evokuje (ovšem stále ještě nepřekonaného) božského Jaca! Samozřejmě ovládá všechny myslitelné techniky hry, ráda se prohání třeba jen po krku, občas užívá dokonce flamencového stylu; ovšem jedinečnost její hry spočívá v improvizačních schopnostech rozvíjet hudební téma, sdělit myšlenku, navodit specifickou náladu. Dalším obdivuhodným pozitivem jejího vystoupení v Hořicích byl fakt, že byl sestaven pouze z jejích kompozic! Takže zčásti kopíroval její letošní, shodou okolností živé album „Happy Birthday – Live“, včetně „Simple Blues“, „Hope“ či „Sad and Happy Blues“. Po bouřlivých ovacích naplněného sálu Domu kultury Koruna přidala překvapivě standard, a to „Autumn Leaves“…

Janu Spálenému bude 4.prosince již 74 let, a na jeho zpěvu je to znát – pohybuje se někde mezi Kevinem Coynem a Tomem Waitsem a občas mu není rozumět. Ale jeho repertoár má většina jazzofilů natolik pod kůží, že každý koncert ASPM je potěšením pro uši a duši. Nynější Amatérské sdružení profesionálních muzikantů tvoří vedle Jana Spáleného za elektrickým pianem bubeník Filip Jeníček, trumpetista a křídlovkář Michal Gera, baskytarista a tubista Filip Spálený a vskutku nepřekonatelný vibrafonista Radek Krampl. Jeho skutečně bluesová sóla mne zvedala ze sedadla. Zazněly písně z nádherného alba „Zpráva odeslána“ z roku 2010 (např.“Zatím hodně pus“ od Zuzany Navarové, „Smutně mám tě rád“, „Tonda B II.“), ale došlo též na „Zlaté zuby zebou“ (album „…až srdce usedá“ 1999). A pak jsme se dočkali i trojlístku těch nejkrásnějších písničkových perel: „Aceton blues“, „Špitál u sv.Jakuba“ a jako přídavku „Mezi břehy“…

Závěr festivalového večera patřil královéhradeckému bandu OnLine Session. Jejich řízná, skvěle zahraná funky-jazzová muzika pod nekompromisní taktovkou Jana Doležala, s opravdu nadupanými dechy, výtečnými sóly a spolehlivou rytmikou dokáže zahnat únavu a rozkmitá každou buňku v těle…

Těšme se na další jazzové hody v podkrkonošských Hořicích!

(autor článku : Jan Hocek, autor fotoreportu: Patrick Marek)